“Podívej se na ně, nemají žádný jištění.”
“Hm,” odpověděla.
“No ne, vážně,” postavil se na schod, který odděloval byt od zbytečně velké lodžie,” oni tam chodí po střeše.”
“Hm,” zopakovala.
Takhle je šmíroval už druhý den. Přes skleněné balkonové dveře sledoval dokončovací práce na novém baráku, který jim zastínil do té doby majestátní výhled na Prahu. Včera se na střeše objevil první dělník, dnes přibyli další tři a navíc začalo pršet. Vražedná kombinace, pomyslel si.
Následující den se práce na střeše nového činžáku rozjely naplno. Byl rád, protože dům konečně přestal růst a nehrozilo, že by jejich výhled znehodnotil ještě víc. Pořád krásně viděli Libeňský plynojem, kus Žižkova i s jeho věží a když se setmělo, tak zřetelně rozeznali osvětlenou jezdeckou sochu na Vítkově.
“Pojď se podívat,” volal na svou ženu, “tak pojď!”
Neochotně přišla.
“To jsou blbci,” pousmála se, když spatřila armádu pracovníků na namoklé kovové krytině zkosené střechy.
“Že jo, že jo!”
“Co když někdo z nich spadne,” zvážněla.
“Je to dobrých dvacet metrů, to je skoro tutovka.”
Chvíli sledovali klempíře, pak dva chlápky, jak se motali na miniaturním balkoně bez zábradlí a nakonec se na střeše objevila parta v montérkách, která připomínala přestárlý školní výlet.
“Čum, čum na něj,” volal znovu na svou ženu, když jednomu z nich sklouzla noha a bolestivě přistál na zadku.
"Ten měl z pekla kliku."
Sotva to dořekl, odešel do pracovny a vrátil se s masivním stativem v jedné ruce a fotoaparátem ve druhé. Opatrně nasadil teleobjektiv.
"Myslíš, že bude lepší mít ten pád zachycený ve vyšším rozlišení, nebo v menším, ale zase zpomaleně?"
"To jako fakt?"
Smýšlení manžela ji znechutilo.
"No jo, proč ne? Pokud má někdo z nich spadnout, ať z toho má někdo jiný užitek."
"To je dost hnusný."
"Jo," odpověděl, ale už té konverzaci nevěnoval pozornost. Snažil se najít správnou kompozici. Uvažoval, kam bude dělník padat a jestli je schopen detailně zachytit pád z kterékoliv části střechy, kde právě probíhaly práce. Za nedlouho byl spokojený. Do záběru se vešla celá scéna případné tragédie, na kterou se, a dokonce byl ochoten si to přiznat, těšil. Nakonec se rozhodl pro nižší rozlišení, protože pak může nahrát nehodu tak, aby se dala zpomalit. Když byl hotov a spustil nahrávání a zapálil si cigaretu. Dával si pozor, aby se dým neobjevil na záběru.
Druhý den práce na střeše pokračovaly a on se s každou minutou utvrzoval, že k nějakému neštěstí musí na té stavbě dojít. Nechtěl si připustit, že nainstaloval kameru nadarmo. Každých třicet minut se ujistil, že se ještě neodehrálo nic z toho, v co doufal, že musí přijít, zkontroloval kameru a znovu zapnul nahrávání.
"Co od toho vlastně čekáš?"
Překvapila ho. Ne tou otázkou, ale smířlivostí, s jakou ji pronesla. Ona zatím přemýšlela, jestli je její muž pořád ten stejný člověk. Uvažovala, zda ho nezačala najednou nenávidět a jestli si nezaslouží její opovržení, ale nakonec jí došlo, že je to přesně on. Ten, koho si vzala a že něco podobného od něj přece musela očekávat. V tu chvíli to měla uzavřené, vyřešené, jede se dál.
"Já nevím. Myslíš, že jsem špatný člověk?"
"To nechci soudit, ale vždycky máš nějaký důvod. Pro všechno máš vždycky nějaký důvod."
"Prodáme to pak do televize."
Přál si, aby to znělo jako poloviční žert, nadsázka, ale ve skutečnosti byla finanční odměna jednou z hlavních motivací. Hned vedle pocitu vzrušení, kterým chtěl přebít nudu, která jej poslední dny a možná měsíce ubíjela.
"My potřebujeme peníze?"
"Ne. Ne tak úplně. Ale tohle by byly prachy jakože úplně navíc. Chápeš?"
"Ani ne."
"Každou korunu, co máme a kterou vyděláme, máme dokonale rozplánovanou."
"A tobě to nestačí?"
"Ty mi nerozumíš."
"Vůbec."
"Máme rozpočet na oblečení, na večeře, na dovolené. Víme přesně, kolik máme každý rok ušetřit. Víme, kolik dáme do vybavení domácnosti a že si každý rok na podzimkoupím nový telefon."
"Chceš vydělávat víc?"
"Ne, vůbec. K čemu?"
"Tak proč potřebujeme peníze za záběr, jak nějakej chudák padá ze střechy."
"To je právě ono. My ty peníze nepotřebujeme. My je chceme a utratíme je hned. Za nějakou šílenost. Už to chápeš?"
"Chápu, co říkáš, ale nemám pro to porozumění."
"Já vím," zamyslel se.
Večer za ním přišla, když seděl ve své pracovně v proutěném křesle a četl si. Celý dům už spal, venku byla zima a tma a on seděl pod čtecí lampou a spolu s autorem knihy se procházel Afrikou a nechal se vtáhnout do lovu kudu. Potemnělým bytem k němu přišla, aniž by svou chůzí vydala jediný zvuk. Trochu ho vyděsila.
"Co si za to koupíme?"
Zvedl oči do knihy.
"Až jeden z nich spadne?"
"Jestli spadne," opravila ho.
"Ano, jestli spadne."
"Chtěla bych někam do tepla."
"Vrátili jsme se z tepla před týdnem."
"Pořád nechápu, na co ty prachy chceš."
"Jen tak."
"Tak co šíleného s těmi penězi uděláme."
"Líbí se mi aerotaxi. Za hodinu jsi v Alpách."
"Za hodinu?"
"Možná za dvě, podle letadla a kam chceš letět. Chci to zkusit. Vždycky mi to přišlo zbytečně drahé, rozmařilost. Ale takhle? "
"Ale jo. Máš pravdu, zažít o Vánocích pravou zimu zní dobře."
"Tak kdy myslíš, že někdo spadne?"
Reakce jeho ženy ho nadchla. Nadchlo ho její nadšení a že jsou konečně na stejné vlně. Měl pocit, že konečně rozbili stereotyp a v jejích očích viděl něco, co už tam dlouho nebylo. Jiskru, vzrušení a touhu.
"Doufám, že brzy."
Odložil knihu, vzal ji za ruku a šli společně do peřin.
Venku se ochladilo. Posnídali, popíjeli čaj a sledovali klempíře na okraji střechy.
"Dnes to musí vyjít," řekl nahlas. Ta myšlenka se mu proháněla hlavou od chvíle, kdy rozlepil oči.
"Musí," usmála a s vzala ho za ruku.
"Těším se na bílé Vánoce."
"Já taky."
"Už jsem vybral destinaci," usmál se.
"Jo? Kam poletíme?"
"Grenoble!" znovu se usmál. I ona se usmála a posadila se mu na klín. Už dlouho nic takového neudělala. Měl radost.
“Dívala jsem se na ceny těch leteckých taxíků,”
“Ano?”
“Proč myslíš, že nám někdo dá takovou sumu za jednoho padajícího chlápka?”
“Proč by nedali? Bude to bomba. Televize mají kupu peněz a na něco takového čekají.”
“Myslíš?”
“Jo. Navíc, nebudou to žádné rozřtepané záběry z mobilu, ale detailní video ve vysokém rozlišení. Až ten týpek poletí, uvidíš každou grymasu na jeho vyděšeném ksichtě.”
Oba se škodolibě usmáli.
Vstal a zkontroloval kameru. Lehce poupravil úhel záběru, protože se klempíři posunuli o pár metrů dál.
Celý den nedočkavě pozorovali střechu. Ani náznak zakopnutí nebo zavrávorání. Ona vybírala hotel, kde stráví Vánoce svého života, on přemýšlel nad letadlem, kterým poletí a jestli si na místě půjčí vůz, nebo budou jezdit taxíky.
“Na co myslíš?” zeptala se ho.
“Přemýšlím nad Grenoblem. Jestli nám tam nebude chybět stromeček, řízek a salát. Nerad bych trávil Štědrý den na hotelovém pokoji s jídlem od mekáče.”
Pohladila ho po vlasech. Jejich manželství najednou bylo plné pohody a oba to cítili.
Zbytek dne prožili spokojeně, vzájemně se dotýkali, usmívali se na sebe a těšili se na svátky ve Francii. Těšili se na samotný let soukromým letadlem. Přemýšleli, co si vezmou s sebou a začali své vánoční dobrodružství brát jako samozřejmost. Jako by jejich dovolenou v Alpách už nemohlo nic ohrozit.
O to svíravější pocit měli o dva dny později, kdy slunce zapadlo a poslední dělník opustil své pracoviště.
"To není možný," rozčílil se.
Kamera jela den co den, kontroloval nastavení, ujišťoval se, že se záznam v pořádku nahrává a že je v obraze vše, co tam má být. Dny ubíhaly a zatím se nestalo nic z toho, na co manželé čekali. Navíc se zdálo, že klempíři budou se svou prací brzy hotovi. Ostatní řemeslníci se na střeše skoro neobjevovali a všechny balkóny už dostaly své zábradlí a nehrozilo na nich žádné nebezpečí.
"Já do toho Grenoblu chci."
Překvapila ho brzy nad ránem, když znovu zapínal kameru a stavební dělníci začínali pracovat.
"Já taky. A chci letět soukromým letadlem."
"Takže?"
"Takže co?" nechápal otázku.
"Co uděláme?"
"Asi si budeme muset nechat zajít chuť, nebo ten výlet zaplatíme z vlastních peněz, zase tolik to přece-"
Přiložila mu prst k ústům a zastavila ho. Nechtěla mu dovolit, aby couvnul, aby vyměkl. Znechutil by se jí. Vycítil to a zmlkl.
"Nebo jim pomůžeme."
Vyděsilo ho, když to řekla nahlas. Ne, že by nad tím nepřemýšlel, ale když své nejčernější myšlenky vyšly z úst jeho ženy, bylo to jiné. Přesto věděl, že nesmí couvnout, pokud chce zůstat v jejích očích tím stejným chlapem, jakým pro ni poslední dny je. Neuměl si představit, že se jejich manželství vrátí do starých kolejí. Nemohl dopustit, aby vánoční cestu zaplatili ze svého, ačkoli by to jejich peněženky jen stěží pocítily.
"Pomůžeme jim. Pomůžeme jednomu z nich dolů," souhlasil po krátké odmlce.
Usmála se, ale jemu bylo v tu chvíli na zvracení. Ze sebe i z ní. I z toho jejího úsměvu. Přesto byl odhodlaný hrát hru až do konce.
Dopoledne strávili každý sám. Ona odjela za nákupy, on vyrazil na krátkou pracovní schůzku. Sešli se doma kolem poledne.
"Mám plán," řekla a usmála se úplně stejně jako ráno, když souhlasil s jejím nápadem. Znovu ho ochromil pocit, jako by se měl každou chvíli pozvracet.
Z kabelky vytáhla zbraň, položila ji na stůl a čekala na jeho reakci.
"Počkej, ty je chceš zastřelit?" měl pocit, že své ženě přestal rozumět.
"Je to jen plynovka."
Na vteřinu se mu ulevilo, ale vzápětí si uvědomil, jak moc ho chladnokrevnost jeho manželky děsí. Napil se vody a šel zkontrolovat kameru. Vše bylo v pořádku. Na střeše už pracovali jen dva klempíři a zdálo se, že každou chvíli skončí. Venku začalo mrholit. Malé vločky se rozpustily snad ještě dřív než dopadly na zem. Na hliníkové střeše ale vytvořily tenoučkou a zřejmě dost kluzkou vrstvu bílé hmoty. Zadíval se na střechu. Jeden z dělníků udělal pár kroků a zavrávoral.
"Třeba jim nebudeme muset pomáhat," řekl rozpačitě.
"Není čas spoléhat na počasí," odpověděla mu a pokračovala, "vezmu si paruku-"
"Ty máš paruku?" přerušil ji.
"Ano, dopoledne jsem si koupila blond paruku."
Vzápětí si ji nasadila. Vypadala božsky. Vzrušila ho, ale nedostal příležitost projevit se.
"Půjdu dolů, pod ten dům a budu volat o pomoc. Musíme počkat, až bude na střeše jen jeden z nich. Nechceme, aby nás někdo chytil při činu, nebo snad poznal."
"Při činu," pomyslel si a řekl to i nahlas. Aniž by chtěl. Vlastně plánují, že zaviní něčí smrt. Není to vražda? Jaká je definice vraždy? Nenechala ho dlouho přemýšlet.
"Ty obejdeš dům a vylezeš po lešení na střechu. Tam počkáš na znamení."
"Na jaké znamení?"
"Až budu křičet au, to bolí."
"Au to bolí?"
"Ano. Pak vytáhneš plynovku a vystřílíš zásobník. Sedm ran, myslím."
"A já mám vylézt na střechu? Co když mě někdo uvidí?"
"Nesmí tě nikdo vidět!" vyštěkla.
"A dál?"
"Hlavně musíš být mimo záběr. Nesmíš sám sebe natočit."
"Dobře a co bude dál?"
"Budeme doufat, že až budu volat o pomoc, jeden z nich se nahne ze střechy, vyleká se výstřelů a spadne dolů."
Za ty dny, kdy sledovali ruch na protější střeše, vypozorovali, že jeden z klempířů odchází dřív a nechává svého, zřejmě mladšího, kolegu ještě několik desítek minut pracovat o samotě. Nikdy to nebylo méně než půl hodiny. To byla jejich příležitost. Příštího dne natočí smrt mladšího klempíře.
Od chvíle, kdy věděl, kdo přijde o život, kdo se nevrátí domů, komu pomohou zemřít, ho neopustil svíravý pocit v břiše. Byl trochu mimo a chvílemi jako by opouštěl své tělo. Ten stav znal. Když před dvěma roky operovali jeho bratra po těžké autonohodě a on pochodoval po neútulné chodbě nemocnice, cítil se stejně. Srdce bušilo o sto šest, měl pocit, že se mu zmenšila kůže na obličeji a tlačí na lícní kosti i jeho dech se zrychlil. Tehdy i teď.
Přistoupil ke kameře a na displeji pozoroval mladšího klempíře při práci. Podíval se mu do tváře. Kolik mu může být? Třicet? Pětatřicet? Co když má rodinu?
Ale vždyť my mu neublížíme. Ani se ho nedotkneme. Spadne úplně sám, uklidňoval se. Na chvíli ucítil úlevu. Vlastně o nic nejde. Jen zmáčku spoušť. Nebudu na nikoho mířit, nikoho nezastřelím. A že bude manželka volat o pomoc? Co je na tom? To může klidně volat kdokoliv jiný. Je to hloupost. Nebude to naše vina. A vůbec, proč nemá jištění? Běhá si tam po vlhké skoro namrzlé střeše a nemá žádnou ochranu? Copak věří, že ta pitomá helma mu zachrání život, když spadne. Nevědomky se pousmál. Měl to vyřešené. Mohl se v klidu navečeřet, přečíst dalších pár kapitol o lovu v koloniální Africe a jít spát. Zítra jen vystřelí do vzduchu, nikomu neublíží. O nic nejde.
Opatrně lezl po žebříku, pak po druhém a na úrovní čtvrtého patra se opřel o zeď domu a musel si odpočinout. Jeho někdejší fyzička byla ta tam. V pátém patře se posadil na lešení a chvilku vydýchával svůj výkon. Jako klempíř bych se asi neuživil, pomyslel si. Rukou nahmatal v jedné kapse mobil, ve druhé plynovou pistoli a pokračoval dál.
Konečně byl na střeše. Pěkný výhled, usmál se a na chvíli zapomněl na svůj úkol. Pak se podíval dolů a z té výšky se mu zatočila hlava. Přikrčil se a začal hledat bod, za který nesmí, aby ho nenatočila jeho vlastní kamera. Snad jede, jak má, zamyslel se.
Udělal pár kroků směrem ke klempíři. Byl tam sám. Přesně podle plánu. Hnal ho adrenalin. Hodil za hlavu všechny myšlenky, které by ho mohly od akce odradit a sám sebe překvapil, jak chladnokrevně teď dokázal myslet. Stop. Byl přesně tam, kam až mohl zajít. Přikrčil za mobilní toaletu. Řemeslník, který klečel jen pár metrů od něj, neměl o vetřelci ani potuchy.
Znovu se na klempíře podíval. Bylo mu možná pod třicet. Měl modré oči a na tváři strniště. Oči sklouzly na jeho ruku. Měl prsten. Je ženatý, určitě mají děti. Ještě pořád mohl couvnout. Ale co jeho manželství? Co jeho žena? Srdce mu bušilo. Nikoho nezabiješ, opakoval si. Nikomu neublížíš. Vždyť je to blbost, pravděpodobně ani nespadne. Proč by měl padat? Protože se lekne? Nesmysl, uklidňoval se.
Prozvonil manželku na znamení, že je na místě a akce začala.
“Pomoc!” ozvalo se z ulice. Překvapilo ho, jak dobře bylo slyšet volání jeho ženy i rychlá reakce klempíře, který se okamžitě nahnul přes okraj střechy a půlkou těla nebezpečně visel nad ulicí pod ním.
“Au, to bolí,” pokračovala v předem připraveném scénáři a její hlas byl ještě pronikavější než předtím. Klempíř hleděl dolů, stále ve stejné poloze a zatím nevydal ani hlásku.
V tom se ozvaly výstřely, jeden, druhý třetí, čtvrtý. Pátý nezazněl, protože z toalety okamžitě vyběhl starší z klempířů, kalhoty na půl žerdi.
“Co tady děláš?” zařval.
Jejich oči se na chvíli setkaly a manžel se dal na útěk. Úlekem upustil pistoli. Starší klempíř se za ním chtěl vydat, ale všiml si, že jeho kolega není na svém místě a běžel ho hledat.
Potkali se doma.
“Nemůžu uvěřit, že se nám to podařilo,” zářila štěstím.
“Nechal jsem tam pistoli.”
“Cože?”
“Upadla mi, vyběhl za mnou ten starej.”
“On tam nebyl sám?”
“Nebyl. Jeho kolega seděl celou dobu na záchodě.”
“Mohl tě vidět?”
“Nemyslím si.”
Chvíli mlčeli a pozorovali, jak na místo přijel už třetí policejní vůz. Sanitka se zapnutými majáky stála na místě.
“Natočilo se to?” zeptala se.
“Asi jo a pořád to natáčí, třeba je bude zajímat i ten cirkus potom.”
“Musíme zavolat do televize.”
Číslo si zjistila už předtím, takže ho jen vytočila. On seděl na křesle, bylo mu trochu špatně a cítil se provinile. Ona zatím mluvila s někým z televizních zpráv. Nevnímal, co říká, jen si všiml, že po chvíli zvýšila hlas a zavřela se v ložnici. Do pokoje se vrátila brzy.
“Víš, kolik nám nabídli?”
“Čtvrt milionu? Dvě stě tisíc?” usmál se.
“Ne, pět!”
“Pět milionů?” vyvalil oči.
“Pět tisíc, ty debile.”
“Chceš říct, že jsme zabili člověka kvůli pěti posranejm tisícovkám?”
“Zabili? Já nikoho nezabila.”
“A já snad?” zbrunátněl.
“Kdo měl pistoli? No?”
“Děláš si ze mě srandu? Čí to byl nápad?”
“Já nevím, čí? Kdo tady nastavil kameru? Kdo doufal, že spadne?”
“To je snad něco jiného, než mu pomoct dolů. Kvůli pěti tisícům!” křičel.
“Drž hubu, ty kreténe, ještě tě někdo uslyší.”
“Tak ať to slyší. Ať každej ví, co jsi zač.”
“Prosím?”
“Jaká jsi bezcitná mrcha. Všechno jsem to natočil. Všechny naše rozhovory zaznamenala ta blbá kamera, když natáčela tu podělanou střechu.”
“Co tím chceš říct? Tys to na mě narafičil?”
“To ani v nejmenším, ale jestli to budeš chtít hodit na mě, tak stačí, když fízlům přehraju ty nahrávky. O tom plánu s parukou a s plynovkou.”
“To nemyslíš vážně? Chceš mě naprášit poldům? Ty idiote, proč sis nezjistil, že televize dávají za podobný nahrávky úplný hovno!”
“Jdi do prdele, jo?” řekl už docela klidně a znovu se posadil.
“Tohle ti neprojde!”
“Co?”
Ten klid v jeho hlase ji přiváděl k šílenství.
“Hovno!” zařvala a hodila po něm skleničku. Uhnul a sklo se roztříštilo o stěnu za ním.
“Na tohle nemám. Jdu na chvíli do pracovny.”
“Nikam nejdeš!” zastoupila mu cestu.
“Jdu.”
Odstrčil ji. Došel do pracovny a posadil se ke svému počítači. To ji rozlítilo ještě víc. Mrskla po něm tuplák, který si přivezl z Mnichova. Trefila monitor, který okamžitě přestal fungovat. V tu chvíli v něm všechno bouchlo. Vzal tuplák, který přežil bez úhony a aniž by něco řekl, mrskl ho vší silou po své ženě. Trefil ji přímo do hlavy. Skácela se k zemi.
Třicet vteřin, možná minutu ji tam nechal ležet. Seděl ve svém křesle, tupě civěl, jak tam leží a neudělal nic.
Když konečně vstal, aby zjistil, jestli jeho manželka vůbec žije, ozvalo se bušení na dveře.
“Policie, otevřete.”