Zajímalo ho, jestli tam ještě Carmen pracuje. Vešel dovnitř, zhodnotil nabídku pečiva a seznal, že za posledních pět let se výběr nikterak nezměnil. Prošel kolem chladicích boxů a v oddělení nápojů si všiml své oblíbené minerálky s lehkou citronovou příchutí – Gaseosa. Rozzářily se mu oči, když si na svěží, mírně nasládlou chuť vzpomněl a jednu lahev si dal do košíku. A pak dostal touhu něco ukrást. Vždycky to chtěl zkusit, ale nikdy neměl dost odvahy. Kradení v supermarketu je něco jako španělský národní sport, pomyslel si a vzpomněl si na kauzu s madridskou starostkou, která musela kvůli podobnému přestupku složit funkci. Dělají to všichni, uklidňoval se, když si do tašky strčil první deodorant, který nahmatal. Neměl tušení, co krade a zřejmě levnou kosmetiku za rohem vyhodí, šlo mu jen o ten pocit.
Z vyprávění místních věděl, že ho v případě odhalení čeká maximálně ostuda. Pokud nemá obchod certifikovanou ochranku, nic mu nemůžou.
Došel k pokladně, zaplatil pití a pokračoval ven. Než vrátil košík na místo, ozvalo se ohlušující pípání. Rozhodl se zvuk ignorovat a mířil k východu.
„Pane!“ volala za ním pokladní, kterou neznal.
„Ano?“ otočil se a třásl se mu hlas.
„Můžete mi prosím ukázat, co máte v té tašce?“
„Vodu, nic víc!“
„Tak mi to, prosím, ukažte,“ řekla vlídně pokladní očekávaje, že se jedná omyl. Jiří nevypadal jako někdo, kdo by si odnášel nákup zdarma.
„Ne!“
„Proč ne?“
Pokladní k němu přistoupila a než stačil zareagovat, vytáhla dámský kuličkový gel proti pocení.
„Co to je?“
„To jsem koupil jinde,“ lhal Jiří a hlas se mu třásl čím dál víc.
„Už sem nikdy nechoďte!“ zvýšila na něj hlas mladá dívka s tmavými vlasy a dlouhou ofinou.
„Nepracuje tu prosím vás Carmen?“
„Ven!“
Jiří se cítil trapně, ale zároveň pobaveně. Stoprocentní zábava s nulovým rizikem. Jen to musím příště pořádně promyslet, dumal a vzpomněl si na drahé ovčí sýry v chlaďáku. „Jestlipak mají taky pípák?“ přemýšlel. „Co kdybych tady zkusil týden jíst jen kradené jídlo?“ pokračoval ve svých zvrácených myšlenkových pochodech. „Určitě nedávají pípáky do pečiva,“ uzavřel sám pro sebe a vydal se na pokoj.
O chvíli později seděli před hotelem, popíjeli café cortado a Maruška se očividně nudila.
„Podívej na toho dědulu,“ ukazoval prstem Jiří, když kolem projel starší pán ve vozítku s malou korbou. V otevřené kabině držel řídítka místo volantu a s hlasitým tůrováním slabého dvoutaktního motoru přijížděl k pekárně. Vystoupil a Jiří si všiml, že z jeho bot kouká sláma a s každým krokem na chodník upadne kousek zaschlého bláta.
„To je přesně ono,“ pronesla podrážděně, „tobě se líbí takový kraviny. Dědek, co přijede v uřvaným náklaďáku, hory, malý městečka, vesničky, plameňáci.“
Jiří se zarazil.
„No a co? Je to pěkný. Malebný, roztomilý…“
„Jo. Jeden den, možná dva, ale co jsme vypadli, ještě jsem neviděla pořádný město!“ řekla nešťastně.
„Já myslel, že se ti cestování po venkově líbí.“
„A já myslela, že jsem si vybrala chlapa, co má rád ruch velkoměsta jako já.“
„Já mám rád ruch velkoměsta.“
„Tak proč jsme tady?“
„Odpočíváme.“
„Ale já chci odpočívat někde v centru. Sledovat hezky oblečený lidi, nasávat vůni jejich parfémů a kávy. Chci obdivovat francouzskou eleganci, večer poslouchat ruch z kaváren a barů, cinkání skleniček a hukot města.“
Jiří musel uznat, že má ta holka pravdu. Co odjeli z chaty, trmáceli se po venkově, projížděli přírodou, a když už zastavili ve městě, byl to obvykle zapadákov. Podobně jako Ainsa. Přemýšlel, mlčel, neodpovídal.
„Posloucháš mě? Uvidím dalšího člověka v montérkách nebo teplákách a dostanu depku.“
„Máš pravdu, já taky!“
„Co kdybychom se pomalu začali vracet do Česka a vzali to přes Nice?“
„S tou podmínkou, že se do Nice nebudeme vracet pomalu, ale dojedeme tam co nejdřív, ano?“
Jiří se zamyslel nad vzdáleností mezi Ainsou a Nice a nejistě kývl.
„Zlato, já už tohle nevydržím. Najedeme na dálnici a ještě dneska můžeme být mezi lidma, projdeme se, dáme si drink a zítra mi něco pěkného koupíš.“
Jiří souhlasil. Její plán se mu, bez ohledu na to, že tady zaplatil další dvě noci, líbil.
A zase seděli v autě. Kupodivu ani jí ani jemu to nevadilo. Jízda po Francii byla jako nekonečné kino. Ráz krajiny se měnil s každým departmentem a Jiří si postupně zvykal na francouzský způsob jízdy, kdy přes den jezdili většinou rozvážně až loudavě, a v noci se měnili na závodníky. Když pomalu jedoucí auto zablokovalo levý jízdní pruh, už nenadával, ale zařadil se do pravého a kolonu předjel. Jako většina ostatních. Posmíval se řidičům s německou značkou, kteří trpělivě vyčkávali, až se levý pruh zase rozjede. Nezlobil se na místní, když na mýtnici hledali drobné a zablokovali průjezd na dlouhé minuty a zvykl si i na permanentně blikající blinkry předjíždějících vozidel.
Konečně dojeli do Nice. Jiří by to nikdy nepřiznal, ale už byl z neustálého cestování unavený. Když se ubytovali v hotelu Hyatt Regency Nice Palais De La Mediteraneé, toužil po dvou věcech – na několik dnů zapomenout, kde zaparkoval auto, a po jiné společnosti, než se kterou trávil každou chvíli dnem i nocí posledních několik dní. Ještě před cestou proto zavolá Martinovi. Ten ani na chvíli nezaváhal a ještě téhož dne přiletěl a ubytoval se ve stejném hotelu.
„Mám pro tebe překvapení,“ usmíval se Jiří ve výtahu na Marušku, když jeli do hotelové restaurace. Číšník je usadil ke stolu s výhledem na promenádu a ona se po dlouhé době cítila dobře. Milí číšníci, luxusní restaurace, výhled na zástupy lidí, kteří se procházeli podél moře a vyhlídka nákupů následujícího dne. Jiří nemusel ani promluvit, aby věděla, že on to cítí stejně.
„Ahoj, parťáku!“ vstal Jirka ze židle, když spatřil přicházet Martina.
„Nazdar, heteráci, jak se máte?“
Maruška nevěděla, jestli pro ni přítomnost homosexuálního kamaráda znamená úlevu, kdy s ní Jirka nebude trávit veškerý čas, nebo rušivý element na jejich cestě. Nakonec se přiklonila k první variantě a přikázala si, že bude přátelská. Když dojedli, nechala muže o samotě a vrátila se na pokoj s výhledem na Středozemní moře.