Mlha se pomalu vytrácela, ale sněžení neustávalo. Vločky dopadaly na vozovku, kde se měnily ve vrstvu mokrého sněhu. Marián trochu ubral, ale stále pokračoval dost rychle, aby nemusel opustit levý pruh dálnice. Z výdechů topení sálalo příjemné teplo a interiérem vozu se nesla tlumená hudba. Kdykoliv za sebou viděl přibližující se světlomety, mírně přidal, aby se nemusel zařadit do pomalejšího pruhu, který si pro sebe zabraly kamiony a opatrnější řidiči.
Hlavně, aby někde vepředu nebyla nehoda, pomyslel si při pohledu na tachometr. Věděl, že v rychlosti, kterou svištěla skupinka vozů, jejíž byl spontánní součástí, by jen těžko dokázal reagovat. Ať už on sám, nebo kterýkoliv z řidičů před ním či za ním. Zhodnotil situaci a uvědomoval si, že rozestupy mezi auty by byly nedostatečné i za normálních okolností, natož v tomhle marastu. Chtěl si zapálit, ale vzpomněl si, že jeho nastávající s nikotinem přestala a že jí slíbil udělat totéž. Sakra, zaklel potichu.
Těsně před nimi se rozsvítila brzdová světla. Zareagoval pomalu, ale ke střetu nedošlo. Ve zpětném zrcátku zkontroloval, jestli řidič za nimi zaznamenal nenadálé snížení rychlosti. Naštěstí ano. I v hustém sněžení rozeznal, že za zpomalení může kamion, který se na poslední chvíli vedral do levého pruhu.
„Zmetek,“ neodpustil si. Jeho snoubenka přikývla.
Kolona aut jela namačkaná na sebe asi osmdesátkou, řidič před nimi na kamioňáka dlouze troubil a blikal dálkovými světly.
„Proč se ten idiot nezařadí?“ pronesl zastřeným hlasem a chuť na cigaretu zesílila.
„Asi spěchá,“ odpověděla nezúčastněně budoucí manželka.
„To my taky.“
Marián se přidal k souputníkovi před nimi a opřel se do klaksonu.
„Zmrd debilní!“
„Klid, miláčku,“ pohladila ho po stehně.
Nákladní souprava urazila v rychlém pruhu další kilometr. Provoz za náklaďákem houstl a řidiči začali ztrácet nervy. Někteří kličkovali, jiní troubili a vzdálenost mezi vozidly se ještě zmenšila.
„Tady nemá co předjíždět. Mají tu zákaz,“ cedil mezi zuby Marián. Jeho partnerka se vrátila k displeji telefonu.
Po dlouhých pěti minutách se nákladní auto s návěsem zařadilo zpět do pravého pruhu. Marián kolem něj projel a zařadil se před něj. Po chvíli začal zpomalovat.
„Co děláš?“ zvýšila hlas jeho nastávající.
„Neboj.“
„Chceš ho vybrzdit?“ zděsila se.
„Neboj. Brzdy se ani nedotknu. Jen ho malinko zpomalím.“
„Jsi blázen. Kašli na něj.“
„Musí pochopit, že tohle se nedělá.“
„Nelíbí se mi to.“
„Mně se nelíbilo, co udělal on.“
Pár metrů za nimi se rozsvítila silná dálková světla a ozářila celou kabinu jejich vozu.
„Už stačí, jeď!“ přikázala mu.
„Ne, až ho předjede aspoň jeden kamion.“
„Já mám strach.“
„Já ne.“
„Nemůžeš vybržďovat kamion!“
„Já ho nevybržďuju. Jen nezrychlujeme,“ podíval se na tachometr, který ukazoval pětasedmdesát kilometrů v hodině a hodnota pomalu klesala.
Kamioňák za nimi začal troubit a přiblížil se na vzdálenost necelého metru.
„Už jedeme! Jeď od něj!“
„Ještě chvilku.“
„Koukni, už ho předjíždí náklaďák, co jel za ním.“
„Tak ještě jeden.“
„Jeď prosím, narazí do nás.“
„To by si nedovolil,“ uklidňoval ji Marián. Jejich rychlost klesla na šedesát kilometrů v hodině.
Jeden z řidičů, který je míjel podpořil Mariána vztyčeným palcem a usmál se, načež se zařadil přímo před něj.
„Co to dělá?“ děsila se.
„Nic, jen nás chce podpořit v boji dobra proti zlu.“
Sotva to dořekl, řidič před nimi zabrzdil a Marián musel udělat totéž. Rána.
„Já to říkala, já to říkala! Ty jsi idiot!“
„Co já? To ten před náma,“ bránil se Marián a pomalu zastavil v odstavném pruhu. Náklaďák za nimi i osobní vůz, který za celou kolizí stál, udělaly totéž.
„Na co si hraješ, ty kreténe?“ vystartoval řidič kamiónu na Mariána.
„Technicky vzato,“ Marián si zapnul bundu až ke krku a nasadil čepici a pokračoval, „jste nedodržel bezpečnou vzdálenost. Mám to na kameře.“
„Já mám na kameře, jak mě asi kilometr vybržďuješ, ty šašku.“
„Celou dobu jsem nešlápl na brzdu. Viděl jste snad brzdové světlo?“
„Já ti jednu natáhnu. Neviděl brzdový světlo? A co to bylo teď?“
„Promiňte, pánové,“ vstoupil do hovoru řidič vozidla, které se zařadilo před Mariána a prudce zabrdilo, „to já jsem sešlápl brzdu jako první, jelen na silnici, věřili byste tomu?“ usmál se a mrkl na Mariána.
„Tak jelen, jo? Já ti dám jelena, ty panáku!“ obořil se kamioňák na muže v obleku. Marián obdivoval jeho otužilost.
„Co mi dáte, pane?“ usmál se znovu ten v obleku.
„Přes hubu, ty kravaťáku zasranej!“
Kamioňák se k muži rozeběhl. Najednou se ozval výstřel. Řidič nákladní soupravy se skácel k zemi.
„Dobrá muška, přímo do srdce, koukám,“ pokýval uznale hlavou Marián.
„Ty jsi kretén. Ty jsi takovej debil!“ vyběhla z auta Mariánova snoubenka.
„Co je? Je po něm. O jednu škodnou na silnici míň. Auto se opraví a-„
„A co? Myslíš, že je normální vybrždovat třicetitunový monstrum a pak se nechat nabourat?“
„Klid, miláčku.“
„Klid? Mohl jsi nás zabít.“
„To přeháníš. Teď je mrtvej on, všechno je v pořádku.“
„Nic není v pořádku.“
„Vadí ti, má milá, že máme nabouraný auto, nebo že je tady mrtvej kamioňák?“
„Vadí mi, že nejednáš jako chlap. Zbaběle vybržďovat, to jo, ale postavit se k tomu jako chlap a stisknout spoušť, to ne, to za tebe musí udělat někdo jinej,. Tady pán má na rozdíl od tebe koule!“ vyjela na Mariána jeho partnerka, zamířila k muži v obleku a nastoupila do jeho vozu. Kravaťák na Mariána pokynul a i s jeho nastávající odjel.
„Vždyť jsem ho nevybržďoval!“ volal Marián zoufale za odjíždějícím vozem.