ÚRYVEK Z KNIHY ZPRONEVĚRA
Od toho dne bral Milánka všude s sebou. Zaparkoval na Smíchově a s miminem ve vajíčku vešel do italské restaurace na rohu, naproti nákupnímu centru. Překvapilo ho, že se mu člověk, s nímž má mít schůzku, ozval napřímo. Sám své domy nikde neinzeroval. Přesto mu jednoho odpoledne zavolal jakýsi Petr Šarapatka a chtěl se sejít.
„Á, pan Rudok osobně, i s dítětem, gratuluji!“ pozdravil ho od stolu mladý muž se sportovní postavou. Milana tím překvapil. Znají se? Měli by se znát?
„Dobrý den, známe se odněkud?“ zeptal se Milan nejistě.
„Zprostředkovaně ano,“ odpověděl rázně.
„Nerozumím...“
„Brzy pochopíte.“
„Jste tu kvůli domu?“
„Kvůli domu, kvůli Jiřímu, kvůli vašemu průseru s pojišťovnou a kvůli mé ženě.“
„Vaší ženě?“
„Určitě ji znáte. Budeme si chvilku povídat a třeba si vzpomenete na detaily.“
„Já si s vámi asi nechci povídat,“ řekl potichu zaskočený Milan.
„Měl byste,“ prohodil jakoby bez zájmu Šarapatka. A pak chvíli mlčel.
„Co mi chcete? Mám starostí až nad hlavu.“
„Já vím. A věřte mi, že já jsem vaše největší starost.“
„Jak prosím?“
„Parník Európé, říká vám to něco?“
„Vůbec nechápu, kam míříte.“
„Tak jinak – parník Európé, moje žena, vy ožralej na kaši. Ale tak asi začíná hodně vašich příběhů, že pane Rudoku?“ usmál se jízlivě Šarapatka.
„Jaká vaše žena?“
„Chápu, zřejmě jste toho na parníku Európé ulovil víc než jednu ubohou naivní účetní. Ačkoli, když tak na vás koukám, nechápu, jak to děláte.“
„Co dělám?“
„Proutník, svůdník, děvkař, kurevník. Sedí to na vás, ne?“
„Tohle nebudu poslouchat, nemusím tu být.“
„Nemusíte, ale věřte mi, že chcete,“ řekl Šarapatka přidušeně a pokračoval: „Mám teorii,“ napil se vína, „jste něco jako slepej voják. Střílíte všude okolo. Pálíte hlava nehlava a čas od času zasáhnete cíl.“
„Jaký cíl?“ zeptal se zmateně Milan.
„Jakýkoliv. Malou nepřesností v tomto přirovnání je, že kdyby slepý voják na bitevním poli pálil kolem sebe a nevnímal okolí, sejmul by ho brzy nepřítel. Jenomže vy, pane Rudoku, nemáte přirozeného nepřítele. Respektive, abych byl přesný, neměl jste nepřítele.“
„Myslíte, že mám nějaké nepřátele?“
„Jak mohla moje žena skončit v posteli s někým tak tupým, jako jste vy?“ zeptal se Šarapatka znechuceně.
„Vaše žena?“
„Pamatuješ si, ty hovado, jak jsi hodil tu holku na svoji přítelkyni? Pamatuješ si, jak si hodil moji ženu na postel, když tam chrápala ta tvoje kráva?“ vypěnil znenadání Šarapatka.
„Hana?“
„A jsme doma! Tleskám! Já vám tleskám, pane Rudoku!“ řekl povýšeně Šarapatka a skutečně Milanovi zatleskal.
„Hana je vaše žena?“
„Ano, je to moje žena a všechno, co se vám teď bude dít, všechny hnusy, co vás potkají, jsou moje odplata. Moje pomsta.“
„Ale já nevěděl, že je vdaná. Vždyť jsme spolu průběžně s přestávkama píchali přes rok.“
„Cože?!“ Šarapatku ta odpověď překvapila. Věděl jen o jakémsi románku na lodi. Věděl o firemním večírku, odkud ji tenhle člověk odtáhl kdovíkam a ponížil ji. Snad nemělo ani dojít k sexu, ale kdo ví. Jediné, co věděl jistě, že tenhle bídák svedl jeho manželku a pak s ní mrskl na postel, kde chrápala jiná ženská. A teď se dozví, že s tímhle prasetem udržovala jeho žena milenecký vztah?
„Hana, naše účetní z firmy?“
„Ano, moje žena Hana, která ve vaší firmě dělá účetní.“
„No tak ta vdaná není, kamaráde,“ uklidnil se Milan a pokračoval žoviálním tónem. Na chvíli Šarapatku zmátl.
„Moje žena je vdaná, doprdele, vždyť je to moje manželka, jak by mohla nebýt vdaná? Jste debil?“
„Ne a vy?“
„Co si to dovoluješ?“ nechal se vyprovokovat Šarapatka a chytil Milana pod krkem, ale rychle si uvědomil, že se takto na veřejnosti chovat nesmí.
„Hele, ta tvoje princezna, pokud se bavíme o té samé, mi nikdy neřekla, že by měla doma chlapa. A upřímně o tom dost pochybuju...“
„Jak pochybuju?“
„Víkendy na Sázavě, výlety do Německa, pícháníčko na šlapadle…“
„Co to meleš?“
„Vždyť ta holka byla jednu dobu víc se mnou než doma. Jak by sis toho mohl nevšimnout?“
Šarapatka oněměl. Vzpomněl si všechny její výmluvy, proč musí ven, na údajné víkendy s kamarádkami, na chvíle, kdy mu nebrala telefon. Všechno mu došlo. Chtěl se rozbrečet, ubalit Milanovi a utéct, místo toho se vrátil ke své roli.
„Za tohle všechno zaplatíš, chápeš?“
„Měl sis ji víc hlídat,“ prohodil Milan lakonicky, „co vlastně děláš, že na tu svoji ženušku nemáš vůbec čas?“
„Ty nic nechápeš, že? Doktor Petr Šarapatka, říká ti to jméno něco?“
„Ne, doktore. Až budu potřebovat vyšetřit, dám ti vědět.“
„Jsem právník, ty imbecile. Vzpomínáš si na ty papíry, cos podepisoval u notáře?“
„Jako ty papíry ohledně dědečka?“
„Jakýho zas dědečka?“
„Mýho dědečka, říkal jsi u notáře…“
„Jak může někdo tak tupej vůbec existovat? Zhruba před rokem jsi s Jirkou podepisoval u notáře papíry.“
„Jo tyhle.“
„Ano, tyhle. To je moje práce.“
„To ty? Ty jsi mě s Jirkou podělal?“