František seděl sám ve zbytečně velké čekárně. Na zdech nástěnky a uprostřed dlouhá řada lavic. Nikde nikdo. Přesto si nesedl. Snažil se minimalizovat kontakt s tímto odporným, nemocničním prostředím. Štítil se ho a udělal by cokoliv, aby sem nikdy nemusel.
"Pan Pastorek," vykoukla mladá sestřička zpoza mohutných polstrovaných dveří a pokusila se o úsměv.
František se zvedl a odkráčel do ordinace. Ordinující lékař vypadal sympaticky. Překvapilo ho to. Předpokládal, že ho čeká setkání s vyhořelým doktorem na pohotovosti. Očekával arogantní prase, které si neváží pacientů. Mimoděk si vzpomněl na doktora Pavla Zimana, svého pediatra. Jak on toho nabubřelého dilentanta nesnášel. Od útlého dětství až do puberty mu doktor Ziman vrýval do mozku obraz typickího doktora jako nafoukance bez špetky pokory a sebereflexe. Krypl.
Ale tento lékař vypadal jinak. Potkat ho kdekoliv jinde, snad by jej označil za sympaťáka.
"Tak co vás trápí?" zeptal se mladý ošetřující, vstal ze židle a podal Františkovi ruku.
"Šroubek," zamumlal František a bylo mu trapně.
"Co prosím?"
"Spolkl jsem šroubek."
"A jak velký?"
"Asi tak," ukázal pacient mezi ukazováčkem a palcem asi třícentimetrovou vzdálenost.
"Jak se vám, proboha podařilo spolknout šroubek, člověče?" ptal se bez hraného zájmu lékař.
František se trpce usmál a dal se do vyprávění. Oba muži byli podobného věku, lehce přes třicet a padli si do oka.
"Syn, jsou mu sotva dva roky, našel na zahradě pár šroubků. Okamžitě si je začal strkat do pusy. Moc jsme to neřešili, dělá to často."
"Po kom to asi má," zamumlal doktor a usmál se.
"Dělá to často," pokračoval František, "a nikdy nic nespolkl. Po chvilce, kdy mi zmizel z dohledu, ozval se hrozný řev."
"Spolkl ten šroubek?"
"Asi ne, ale k tomu se dostanu. V tu chvíli jsem měl za to, že upadl a spolkl ho."
"Ale proč jste tady vy a ne váš syn?"
"Vydržte, pane doktore. Chtěli jsme mít jistotu, že nepozřel šroubek, ani nic jiného, tak jsem běžel pro manželku, aby vytáhla detektor kovů."
"Detektor kovů?"
"Jo, manželka je archeolog amatér. Takže zapnula a nastavila detektor. Chtěl jsem se ujistit, že ten přístroj šroubek v lidském těle najde, tak jsem si dal jeden do pusy."
"A pak jste ho spolkl?"
"Nepředbíhejte, pane doktore. Dal jsem si ho tedy do pusy, manželka kolem mě projela a signál. Pozitivní nález. Tak jsem šroubek vyplivnul a bez signálu. Takže to zafungovalo. Mohli jsme se zaměřit na malého. Když jsme ho projížděli od hlavy, až k patě, pípal furt."
"Takže něco spolkl! Chcete ho nechat vyšetřit?"
"Ne, doktore, botičky! Hledačka byla nastavena na nejvyšší citlivost a na botách hromada je kovových částí. Sundali jsme boty a kolem bříška vždycky signál."
"Tak spolkl tedy něco?" nahléhal doktor.
"Ne, ale v tu chvíli to vypadalo, že má břicho plné šroubů a kde čeho."
"A kdo tedy spolkl ten šroubek?"
"Já. Hned vám to vysvětlím. Tak tedy pípalo mu bříško. Naštěstí, než jsme ho naložili do auta, že pojedeme do nemocnice, manželka si uvědomila, že cvočky na tričku jsou taky kovové. Tak šel do naha."
Přejeli jsme ho několikrát od chodidel až k pusince a nic."
"Takže malej vážně žádnej šroub nesnědl."
"Ne."
"A vy?"
"Já ano."
"Ale proč, proboha živého?"
"Tak jsme se radovali, že je prcek v pořádku."
"To je super a dál."
"Jenomže já chtěl mít jistotu, že když to nepípá, je to určitě negativní, tak jsem si dal šroubek znovu do pusy, nechal se projet, vyplivl a pak jsme to opakovali. Asi třikrát. Pokaždé to reagovalo stejně. No jo, pane doktore, ale pusa není břicho, že?"
"Ne," vytušil ošetřující lékař situaci."
"A co když to v puse reaguje a v břiše ne a malej má v sobě kus železa a hledačka ho nevidí?"
"Co jste udělal?"
"Mně je to hrozně trapný, ale já ten šroubek spolknul."
"A kde je teď?"
"Podle detektoru by měl být v levém podžebří."
"Sestři, připravte rentgen. Pane Pastorku, říká vám něco endoskopie?"